Malá vzpomínka pod úhlem Věčnosti – Juraj Jakubisko

Byl to jeden srpnový den, kdy zůstalo slunce na obloze po většinu času skryté. V komořanském sídle Jakubisko filmu jsme navštívili muže s neuvěřitelnou filmovou fantazií, o kterém jiný genius stříbrného plátna Federico Fellini řekl, že vše iracionální, tajemné i senzační se ve filmech Juraje Jakubiska zdá být přirozené jako život sám. Ne všichni jsou ovšem schopní Jakubiskova vidění, tajemného, neočekávaného i fantastického – dokonce ve zcela obyčejném denním životě. My jsme si přišli k moudrému muži pro vzpomínku na film Nejasná zpráva o konci světa pro připravovanou knihu. Přivítal nás slovy o tom, že svět je stále šílenější a on sám se neustále diví, že ve svých filmech tak přesně předvídá, co později nastane. Kdo zná Jakubiskovu Nejasnou zprávu, tak ví. Proto také kouzelník filmové výpovědi byl přesvědčen, že již v devadesátých letech měl tento svůj snímek nazvat příměji: Jasná zpráva o konci světa. Čas s Jurajem Jakubiskem plynul tak přirozeně, s úsměvem i humorně – když mluvil třeba o svém posledním scénáři, který již nezrealizuje a má název Kruh v kruhu. V něm se zamýšlí nad ztrátou skutečných – dějinami prověřených pravd, jež opouštíme a zůstává nám jen vzájemná nenávist a bloudění. V čase, kdy Pán Bůh odvolal Juraje Jakubiska z dědinky Kojšov na Věčnost, zůstávame fascinováni nádherou obyčejného setkání s mužem, který svou pozemskou pouť naplnil poctivě a vrchovatě. Pro budoucí čas – pokud o to bude stát – tu nechal svědectví o lidském rodu. Své mimořádné dílo. Tehdy v Komořanech se s námi loučil se slovy: „Naše kroky řídí Bůh. Prosím ho, aby zachoval to, co je na světě krásné, pro další generace. A ochránil vše, co nás naplňuje úžasem.“ V tu chvíli slunce venku sice nesvítilo, ale zářilo přesto světlem radosti i naděje. Čest Vaší památce, pane Jakubisko. Děkujeme.

Yvetta Kornová a Josef Petrů

Babiččino údolí, 25. února L. P. 2023